Historie

Soubor Linha Singers byl založen Jiřím Linhou v r. 1963. Tvořilo jej pět zpěváků (3+2), kteří se v krátké době uplatnili jak na koncertních podiích, tak v nahrávacích studiích. Do roku 1966 ještě pod názvem Vokální skupina Jiřího Linhy spolupracovali s Tanečním orchestrem československého rozhlasu v Praze (dirigenti K.Krautgartner a J.Vobruba) na většině nahrávek tehdy nastupujících sólistů - Chladila, Gotta, Kubišové, Vondráčkové, Matušky a mnoha dalších. Toto krátké "popové" období nedalo souboru mnoho příležitostí k vlastnímu sólovému uplatnění. Šlo většinou o doprovodné "sbory" různého žánrového zaměření.


V roce 1965 ztratil soubor svého provozovatele (USMV Praha) a rozpadl se. J.Linha využil této okolnosti a po vzoru tehdy slavných Le Swingle Singers sestavil novou vokální skupinu s vlastním repertoárem a osobitým reprodukčním stylem. Její první rozhlasové nahrávky byly úspěchem, po kterém následovala četná pozvání na zahraniční jazzové festivaly, různá Inter- i Eurovizní show atd. Nechybělo ani natáčení hudby k několika dosud oblíbeným filmům (např. Ženu ani květinou neuhodíš). V počátcích tohoto "jazzového" období byl nový soubor odkázán na doprovod stále se střídajících instrumentalistů, brzy však navázal všestrannou spolupráci s dnes už legendárními S+HQ Karla Velebného, se kterým našel společné angažmá v Armádním uměleckém souboru (AUS VN 1967-1969) a později i v divadle Rokoko (1969-1970). Nahrál s ním také svou první samostatnou desku (Supraphon 1968).


V r. 1970 byl soubor (nyní už pod názvem Linha Singers) přijat do kmenového stavu Státního divadelního studia v Praze, vedle Laterny Magiky, Semaforu, Činoherního klubu a Černého divadla. Tím byly vyřešeny jeho existenční problémy a vytvořen dostatečný prostor k dalšímu uměleckému vývoji. Od tohoto roku je soubor už zcela samostatným tělesem,v jehož obsazení je 7 zpěváků, 6 hudebníků, zvukový mistr, provozní vedoucí a umělecký šéf.


10 let činnosti LS pod "střechou" SDS lze charakterizovat jako postupné pronikání do světa vážné hudby. V koncertních programech souboru se vedle atraktivních virtuozních titulů začaly stále více uplatňovat skladby zajímavé nejen okolnostmi svého vzniku, ale také krásou a hloubkou svého hudebního myšlení. Šlo většinou o rekonstrukce dávno zapomenutých rukopisů nebo naopak o díla zcela nová, současná. Ta nakonec pomohla souboru najít cestu i do programů různých abonentních cyklů komorní hudby.


Koncem r. 1979 bylo zrušeno SDS a LS byli převedeni do kmenového stavu Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK, který zůstal jejich provozovatelem téměř 13 let. Pro soubor se stalo toto dlouhé období uměleckým i společenským vrcholem jeho dosavadní existence. V té době už byli LS nepřehlédnutelnou stálicí československé hudební kultury. Jejich publikum bylo velmi rozmanité. Nikdy nešlo jen o příslušníky jedné generace, jedné společenské vrstvy, vyznání či vzdělání. Příznivé pracovní podmínky umožnily souboru postupně realizovat řadu velkých projektů. Patřila k nim především "opera" Planeta s tiše fialovou září Zdeňka Lukáše a Jiřího Suchého, která se konečně dočkala nejen nového hudebního nastudování, ale i scénické podoby a mnoha úspěšných repriz.
Osobitým humorem svého autora zajiskřila také hra "Přelíčení" skladatele Petra Ebena, kterou na jeviště dovedla režisérka Eva Maria Bergerová. Petr Eben napsal nejen scénář a závěrečnou skladbu "Pozdrav Marsyovi", ale zahrál s velkým úspěchem i postavy žalobce a obhájce.
Největším uměleckým úspěchem tohoto období se však stalo nastudování Concerta Grossa pro vokální sextet a symfonický orchestr skladatele Otmara Máchy. Celý rok se připravovali zpěváci souboru na premieru díla, které nakonec provedli spolu se státní filharmonií Gottwaldov nejprve ve Zlíně a vzápětí v pražském Rudolfinu. Obě provedení byla natolik úspěšná, že se skladba dočkala ještě dalších šestnácti nastudování s různými českými orchestry, Slovenskou filharmonií a Filharmonií Halle an der Saale.


Zajištění koncertní činnosti souboru v ČSSR nevyžadovalo v letech 1980-89 žádné velké agenturní úsilí. Zásluhou televize a rozhlasu byli LS dostatečně známí a zájem pořadatelů snadno naplnil jejich sezónní pracovní ferman. Díky tomu se mohli více soustředit na zájezdy do zahraničí. Cílem každoročních návštěv byly především obě německé republiky (DDR a BRD), kde byl zájem jak o koncerty souboru, tak o televizní, rozhlasové ai studiové nahrávky. Velmi často navštěvovali LS také Rakousko a Švýcarsko. V rakouském Klagenfurtu vznikla v té době největší rozhlasová fonotéka souboru, vytvářená řadu let ze záznamů živých koncertů. Vždy po několikaleté přestávce jezdil soubor také na dvou až třítýdenní zájezdy do bývalé Jugoslavie. Postupem let tak navštívil většinu zemí Evropy. V r. 1987 uskutečnil dokonce 11 zájezdů do 9 zemí.


V červenci 1993 byly z rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy ukončeny pracovní poměry členů většiny komorních souborů Symf.orchestru FOK a tak i členové LS přišli o svá zaměstnání ve státní instituci. Pro další existenci souboru, a k tomu nutné právní subjektivity, rozhodl se Jiří Linha založit nejprve nadaci Orfeus, které se podařilo udržet zvukové a nástrojové vybavení potřebné pro vystupování, a také zajistit pronájem dosavadní zkušebny.
V roce 1998 bylo ze zákona třeba transformovat nadaci v neziskovou obecně prospěšnou společnost, která pod názvem Linha Singers, o.p.s. převzala veškerou starost o soubor. Po letech tápání, hledání a učení se existovat v nových, nezvyklých a nelehkých podmínkách jsou LS opět souborem mladým a aktivním. Zůstali volným společenstvím profesionálních zpěváků a hudebníků, ale našli způsob, jak znovu rozvinout uměleckou činnost v plném rozsahu. Mají za sebou několik nahrávek nových CD, opět koncertují doma i v zahraničí.